Z historie hradu Sovinec

Hrad Sovinec a stejnojmenné městečko se nacházejí 13 km jižně od Rýmařova na okraji masivu Nízkého Jeseníku a Andělskohorské vrchoviny, který nese podle hradu název Sovinecká vrchovina. Je situován na výrazné ostrožně, orientované delší osou ve směru západ - východ, v horském údolí v nadmořské výšce kolem 500 m poblíž historické vedlejší cesty, spojující Moravu se Slezskem, která tudy procházela z údolí Oslavy Valšovským žlebem dále na severovýchod. Pověsti o hradu Sovinci vycházejí z jeho temné minulosti hlavně za druhé světové války a poválečné historii.

Hrad byl založen bratry Pavlem a Vokem ze starého moravského rodu Hrutoviců mezi léty 1329, kdy se ještě píší "z Huzové", a 1332, kdy se poprvé psali "ze Sovince" (de Schowyencz).

Původní hrad měl jednoduchou dispozici: na vrcholu skaliska byla ve smyčce silné hradby na osmibokém plném soklu postavena válcová věž - bergfrit. Východně od věže stál palác obrácený směrem k přístupu ostroúhlým nárožím.

Pavlův syn Pavlík ze Sovince, který se zúčastnil domácí války moravských markrabat Prokopa a Jošta, pravděpodobně hrad lépe opevnil. Někdy v poslední čtvrtině 14. či počátkem 15. století vznikl kolem jádra úzký parkán vybíhající nad nynější 4. bránu do podoby věžice; portály věžové brány stojící pod věžicí parkánu jsou dosud patrné v průjezdu čtvrté brány. Snad již tehdy nahradila kamenná hradba provizorní opevnění předhradí v místě dnešního 5. nádvoří. Uzavírala přibližně obdélný prostor a v severním průčelí stála průjezdní věž nynější páté brány.

Po vyřešení sporu o dědictví mezi sedmi Pavlíkovými syny zůstali v roce 1409 spolumajiteli hradu bratři Pavel, Petr a Vok ze Sovince. Za husitských válek stáli tito střídavě na straně krále Zikmunda i husitů. Na Sovinci se údajně měla konat i schůzka Prokopa Holého s kandidátem na český trůn Zikmundem Korybutovičem z jagellonské dynastie.

Za česko-uherských válek v 70. letech 15. století se Vok ze Sovince a jeho syn Jaroslav přidali ke straně uherského krále Matyáše. O dobývání či poškození hradu v těchto válkách nejsou žádné zmínky, značný počet pustých osad na sovineckém panství, doložený v 1. polovině 16. století, však svědčí o vyplenění okolí hradu.

V roce 1480 získal hrad Jan Heralt z Kunštátu, který jej roku 1490 prodal Janovi Pňovskému ze Sovince z vedlejší větve rodu pánů ze Sovince. Po smrti Jana Heralta z Kunštátu roku 1492 byl proveden zápis do zemských desek, kde bylo uvedeno celé dědičné pozemkové příslušenství Sovince (16 vsí, 2 městečka, několik podílů dalších osad, 3 mýta, kostelní patronáty).

Za Jana Pňovského ze Sovince proběhly na hradě řadu let trvající stavební úpravy, které vtiskly objektu pozdně gotický charakter. V nynějším pátém nádvoří byl pozdněgotický jižní palác, ke kterému bylo následně připojeno krátké východní křídlo, spojující jej s horním hradem. Nádvoří bylo uzavřeno hradbou na západní straně, která je zpevněna třemi věžicemi, plnícími zároveň funkci opěrných pylonů. Vstup do původního horního hradu byl řešen z prostoru za pátou bránou bohatě zdobeným portálem, umožňujícím průchod jen pěším. Soudě podle sedlových portálů byla přestavěna i hlavní věž - bergfrit. Asi již tehdy vznikl pás opevnění na jihu (prostor dnešního 6. nádvoří) a na východě (severní část nynějšího třetího nádvoří) hradu s dnešní třetí branou. V závěru 15. století byla přímo na hradě zřízena domácí kaple pro panstvo.

Po smrti Jana Pňovského ze Sovince v roce 1508 zdědili Sovinec jeho synové Vok a Heralt Pňovští ze Sovince, kteří si již roku 1510 majetek rozdělili. Hrad si ponechal Vok Pňovský ze Sovince, příznivce Českých bratří, který proslul jako dobrý hospodář a autor spisu o hornictví.

Nejpozději v roce 1535 zdědil Sovinec jeho syn Ješek Pňovský ze Sovince, který prováděl na hradě drobné stavební úpravy. V hospodářské sféře pokračoval ve šlépějích svého otce: podporoval rozvoj železářství a dolování rud a v roce 1539 vydal pro železné doly v Rudě zvláštní horní řád. Přes všechny snahy o ekonomický rozvoj zůstávala řada obcí pustých, a proto se Ješek Pňovský ze Sovince rozhodl panství prodat. Stalo se tak roku 1543, kdy panství koupil Kryštof z Boskovic.

Kryštof z Boskovic ani jeho vnuk Jan Černohorský z Boskovic a na Třebové, který hrad zdědil roku 1550, na Sovinci až na výjimky nepobývali. Hrad však byl sídlem úřední správy panství, jehož hospodářskému rozkvětu byla věnována náležitá péče - do roku 1576 byla osazena řada pustých vsí, začal pracovat druhý hamr, rozšířilo se dolování. I na hradě byly prováděny větší stavební práce. Pozdněgotický jižní palác na nynějším 5. nádvoří byl přestavěn, při vstupní věži do tohoto nádvoří (nynější 5. brána) byl postaven nový palác kosoúhlého půdorysu. V přízemí tohoto paláce se dochovalo vnitřní dveřní ostění se znakem pánů z Boskovic a na Třebové. Oba paláce na nynějším 5. nádvoří byly spojeny ochozy; na západě nesly dřevěnou pavlač pilíře připojené k hradbě, podél paláců už byly ochozy částečně zděné a k vybudování ochozu kolem jádra byl využit parkán. Nádvoří tak získalo vzhled renesančního sídla s uzavřeným dvorem. K posílení obranyschopnosti hradu byla nejpozději za pánů z Boskovic opevněna severní strana nynějšího 3. nádvoří a snad již za jejich panování vznikla budova vedle nynější 3. brány. Na vnější straně této budovy ve výši prvního patra jsou tři pravidelně od sebe vzdálené renesanční krakorce, nesoucí původně dnes nedochovaný arkýř.

V roce 1576 Jan Černohorský z Boskovic a Třebové prodal panství Vavřinci Ederovi ze Štiavnice. Ederové, zabývající se především podnikáním v železářství a hornictví, přišli na Moravu z Uher v roce 1538 a od roku 1552 drželi zápisné panství Rabštejn s městem Rýmařovem, sousedící bezprostředně se sovineckým panstvím. Za Vavřince Edera ze Štiavnice se hrad po boskovickém mezidobí stal opět trvalým šlechtickým sídlem, a byl proto rozsáhle upravován a budován. Nejvýraznějším dokladem jeho stavebních počinů na hradě je budova dnešní 3. hradní brány. Brána má renesanční kamennou bosáž; v klenáku se lví hlavou s kovovým kruhem je letopočet 1585. Vlevo od brány je branka pro pěší s obdobnou bosáží; nad ní je osazena erbovní deska se znaky Vavřince Edera ze Štiavnice a jeho manželky Sáry Sálisové z Hiršperka. Došlo i k rozšíření opevnění hradu - byla postavena polygonální bašta (Remter), spojená hradbou na jihovýchodě se 3. bránou, opevnění výběžku nad údolím, zvané Kočičí hlava, a předsunutá osmiboká bateriová věž (spodní část dnešní věže kostela).

Po Vavřincově smrti v roce 1590 převzala majetek jeho dcera Anna, která již v roce 1594 vzala v majetkové společenství svého manžela Jana staršího Kobylku z Kobylího, který po její smrti v roce 1607 Sovinec zdědil. Na hradě vybudoval mohutný renesanční barbakán s masívní štítovou zdí s dnešní první branou.

Hospodářsky vzkvétající panství zařadilo Jana st. Kobylku z Kobylího mezi významné členy moravské stavovské obce. Jako horlivý luterán vydal pro své panství luterský církevní řád a dal opravit a přestavět řadu kostelů na panství. Aktivně se zúčastnil stavovského povstání - byl členem direktorské vlády, defenzorem a přísedícím zemského soudu. Po bělohorské porážce hrozila Janu st. Kobylkovi z Kobylího konfiskace majetku. Na přímluvu velmistra Řádu německých rytířů, vratislavského biskupa arcivévody Karla, kterému slíbil Sovinec prodat, a díky půjčce císařské komoře byl v roce 1621 císařem omilostněn. V roce 1623 pak byl nucen za 200 000 zlatých prodat hrad s panstvím arcivévodovi Karlovi ve prospěch Řádu německých rytířů. Jan st. Kobylka z Kobylího pak žil do své smrti ve Šternberku.

Hrad přestal plnit rezidenční funkci, ale byl nadále sídlem správy panství, které se do roku 1707 rozrostlo na 30 obcí. Nejvyšším úředníkem panství Sovinec se stal hejtman, jmenovaný v Bruntále sídlícím řádovým místodržícím.

Hradu se brzy dotkly válečné události třicetileté války. První sovinecký hejtman Jindřich Wembovský z Wembovic vydal 25. října 1626 po vpádu Dánů Sovinec bez boje. Místodržící Řádu německých rytířů Jiří Vilém z Elkershausenu (1625-1641) jmenoval proto hradním hejtmanem Jana Höppera (1626-1649), jehož erb je umístěn na objektu tzv. Remteru.

Snadné obsazení hradu Dány však přesvědčilo místodržícího o nutnosti zdokonalit opevnění hradu. V průběhu rozsáhlých opevňovacích prací, které probíhaly v letech 1626/7-1643, se z hradu stala moderní pevnost, odpovídající vojenskému umění své doby. Do roku 1643 byly postaveny tři barokní bastiony (na severu Jiřský, na jihu Jánský a Vilémův). Další bastion, zvaný Klippelův plášť, rozšířil vstupní barbakán. Celé toto dílo, které nese název Klippelova bašta, je datováno letopočtem 1632 nad bránou. Nová druhá brána rozdělila prostor v tomto plášti na dva menší celky. Nádvoří mezi druhou a třetí hradní branou nese na počest úřadujícího velmistra název Stadionovo opevnění. Přístup ke Kočičí hlavě umožňovala nově vzniklá tzv. Nová bašta a k západní hradbě 5. nádvoří byl přistavěn tzv. Střední bastion. Systém doplňovaly obezděné příkopy, vnější palisády, 200m dlouhá podzemní chodba a v roce 1643 vybudovaná předsunutá věž zvaná Lichtenštejnka podle místodržícího Augustina Osvalda z Lichtensteina (1641-1653). V jihozápadním nároží kontreskarpové zdi vznikla dělová bašta. Remter byl upraven a přestavěn, v patře vznikl sál k shromažďování členů Řádu. Přestaveb doznaly i budovy čtvrté a sedmé brány a k hradbě mezi třetí bránou a Remterem byly přistavěny konírny.

V roce 1643 vpadla švédská vojska pod vedením Lennarta Torstenssona do Čech a na Moravu. Na zpětném pochodu do Slezska, kam se švédská vojska vracela po neúspěšném obléhání Brna, se rozhodl Torstensson obsadit Sovinec. Švédská armáda o síle 8 000 mužů s 82 děly hrad ve dnech 16. až 17. září 1643 obklíčila a po úporných bojích ho 7. října 1643 po čestné kapitulaci posádky obsadila. Švédové obnovili hradní opevnění a z hradu učinili vedle Olomouce a Uničova svůj třetí opěrný bod, umožňující švédskou kontrolu široké oblasti severní Moravy a Slezska. Švédové drželi hrad až do roku 1650.

Po opětovném převzetí hradu Řádem německých rytířů v roce 1650 a po provedení nejzákladnějších oprav sloužil až do poloviny 18. století jako řádová pevnost. Do branné pohotovosti byl ještě uveden dvakrát, a to v roce 1663 v důsledku nebezpečí tureckého vpádu a opět v letech 1680-1683, kdy hrozilo nebezpečí vpádu Thökölyho povstaleckých jednotek z Uher a Turků, obléhajících Vídeň.

Velká hradní věž byla po požáru v roce 1784 zastřešena ve snížené úrovni a zároveň bylo sneseno horní podlaží palácové části hradu. Ve stejné době vyhořela předsunutá Lichtenštejnka, která se již obnovy nedočkala a sloužila jako "kamenolom".

Po přenesení vrchnostenských úřadů ze Sovince do zámku v Dolní Loučce v roce 1810 došlo na základě výnosu velmistra Antona Viktora (1804-1835) z roku 1811 k rozparcelování areálu hradu na dílčí reality, rozprodávaným do roku 1830 zájemcům z řad poddaných. Prodané části hradu většinou sloužily jako laciný zdroj stavebního kamene. Opuštěný vnitřní hrad ale zůstal v majetku řádu, veřejně užívána byla nadále kaple a přízemní křídla paláce.

V roce 1836 vydal velmistr Maxmilián III. Josef d´Este (1835-1863) příkaz k zpětnému vykoupení rozprodaných částí hradu. V následujícím roce bylo na hradě zřízeno a zařízeno asi 6 místností pro příležitostný pobyt řádového panstva a v letech 1842-1845 byl před hradem postaven kostel sv. Augustina, jehož zvonicí se stala osmiboká dělová věž hradu.

V 60. letech zřídil Řád německých rytířů na hradě řádový seminář pro 22 chlapců, rektora a 4 kněze - učitele. Pro účely semináře byl v letech 1856-1857 zcela zbořen trakt na 6. nádvoří mezi jižním palácem a Remterem (bývalý příbytek důchodního úředníka a stáje) a na jeho místě postavena nová patrová budova. Sál v Remteru byl proměněn v kapli. V roce 1858 došlo k odstranění zdi a brány mezi 3. a 7. nádvořím. Po přeložení řádového semináře do Opavy pronajal Řád tyto prostory v roce 1867 zemským úřadům pro Moravskoslezskou lesnickou školu, která zde setrvala do roku 1896. Počátkem 20. století nechal velmistr Evžen (1894-1923) hrad elektrifikovat a nově zařídit interiéry, takže v roce 1904 se zde nacházely 4 knížecí pokoje, 3 kavalírské pokoje, knihovna, zbrojnice a dalších 28 pokojů a místnost pro (nezařízenou) kapli.

V roce 1939 byl Německý řád nacistickým Německem zrušen. Wehrmacht, užívající hrad od roku 1940, jej proměnil na zajatecký tábor pro francouzské důstojníky. Po zrušení zajateckého tábora v roce 1942 převzal hrad Sudetský lesmistrovský úřad. Ten jednal o prodeji hradu s říšským vedením SS, ale nakonec prodal hrad v dubnu 1943. Společnosti pro podporu a péči o německé kulturní památky. Na hradě však byla až do konce války umístěna malá jednotka SS, střežící zde uložený ukořistěný materiál.

V prvních květnových dnech roku 1945 hrad vyhořel. Pod střechou zůstaly jen bývalé konírny a budovy v předhradí. Již v roce 1951 byly zahájeny zabezpečovací práce, rekonstrukční práce probíhají s různou intenzitou dodnes.

Hrad Sovinec byl v roce 1945 zestátněn a v roce 1965 převeden do správy bruntálského muzea. V rekonstruovaných prostorách hradu (Jižní palác, purkrabství, konírny, tzv. Remter, budovy bran) jsou instalovány expozice týkající se historie objektu, hlavní věž hradu poskytuje výhled do překrásné krajiny sovineckého přírodního parku.

Na Sovinci probíhají příležitostné výstavy, jsou zde pořádány kulturní akce, zejména vystoupení šermířských skupin, divadelních souborů a hudebníků a prezentována tradiční řemesla